Název textu: CÍRKEV A DIAKONIE

1. THEOLOGICKÉ PŘEDPOKLADY

Jako zlatá nit se celým Písmem i celou židovsko - křesťanskou tradicí vine, v jiných náboženstvích nevídaný a neslýchaný ohled a zájem o člověka v nouzi, o člověka trpícího v žaláři vnějšího či vnitřního znesvobodnění, o člověka v pravém slova smyslu postiženého, handicapovaného. Není náhodou, že již ve Starém Zákoně se Hospodin legitimuje na počátku Desatera svému lidu jako Bůh, který vysvobozuje ze žaláře, z otroctví. Hospodin je Bohem svobody, Bohem rovnosti jeho dětí. Celá řada ustanovení Pentateuchu o příchozích, o vdovách a o sirotcích, o paběrkování, o létě milostivém atd. vnesla do našeho světa nový prvek - onen, kterému jsme si navykli říkat sociální. Zejména pak profetie vášnivě protestuje proti politickému a společenskému útlaku, proti sociální nespravedlnosti už od prvého svého období v Amosovi a Micheášovi a pokračuje v prorocích pozdějších. Kult bez spravedlnosti a sociálního ohledu je v očích proroků Hospodinem odmítán. Nový Zákon pak již v samotném Kristu staví lásku k bližnímu a sociální péči jako základní a první kriterium smyslu života, který chce být žit v souladu s nejvyšší Pravdou, jako kriterium pro vstup do božího království. "Cokoli jste učinili těmto mým maličkým, mně jste učinili", říká Ježíš.

"Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: Miluj svého bližního jako sám sebe. Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci." (Mt 22,37-40)

Na těchto přikázáních spočívá i celý život církve a jejího lidu. Tato přikázání jsou dva základní sloupy, na kterých je církev vystavěna. Z lásky k Bohu vyrůstá služba Bohu, bohoslužba, z lásky k bližnímu vyrůstá služba bližnímu, diakonie.

Jedno bez druhého nemůže být - bohoslužba bez lásky k bližním zplaní ve farizeiské pánbíčkaření a přetvářku (1.J 4,20), služba bližním bez lásky k Bohu se stane plytkým povrchním humanismem, který žije dočasně s podetlými kořeny bez možnosti sytit se z hlubokých vod Života ( Lk10, 38-42).

Kdykoliv je církev v pokušení sama zradit své poslání a začne vyprazdňovat svůj úkol sloužit bližním zabředáváním do samoúčelných věroučných hledání a sporů má slyšet slovo o víře, uplatňující se energickou láskou ( Ga 5, 6).

A chce-li kdokoliv učinit církev nevěrohodnou a neschopnou misie, znemožní jí konat službu bližním, jak to učinili např. komunisté v režimu po druhé světové válce.

Kdykoliv ovšem sociální práce ztratí svou vázanost na duchovní prostředí, které ji dalo život, přestává plnit své pravé poslání a ztrácí de fakto smysl. Pomáhat bližním prostě jen proto, že jsou našimi bližními je myslitelné pouze v duchovním prostředí víry v "bláznovství kříže".

Smutným důkazem této pravdy jsou atheistické ošetřovatelky a ošetřovatelé v mnohých současných sekulárních sociálních ústavech, kteří často přestávají chápat smysl své práce, vykonávají ji s nechutí jen pro mzdu a netají se svým údivem, že je za tuto práci někdo platí, když by bylo ekonomičtější objekty jejich "péče", například mentálně postižené děti či "přestárlé" lidi utratit.

A kdykoliv je židokřesťanské duchovní zázemí již zcela opuštěno, jsou handicapovaní bližní skutečně utráceni, jako tomu bylo v nacistickém Německu. Církev, žel, až příliš často ve svých dějinách sociální rozměr víry přehlížela, a vyprazdňovala tak podstatnou část smyslu svého poslání. Vážnou obžalobou církve je např. období nevolnictví, či tragické revoluce 18. až 20. století, které církev spoluzavinila svou ignorancí vůči politickému a sociálnímu útlaku a opomenutím svého prorockého úkolu ve světě. Církev není ve světě k tomu, aby participovala na vždy korumpující moci, ale aby svou službou a proroctvím překonávala propasti, trhliny a choroby těch společenství, do nichž byla postavena.

Církev však vždy znovu a znovu, zejména ve svých hlavách, inklinovala ke konservatismu a politickému pravičáctví a zapomínala na svého Mistra, onoho "starého levičáka Ježíše". Zlatá nit lásky k bližnímu se však v dějinách církve zcela nevytratila nikdy, zejména ne z života jejích sborů a jednotlivých údů a ovlivnila nakonec, jak ještě uvidíme, křesťanské země natolik, že sociální péče se v současné době stala prvním a základním kriteriem při posuzování mezinárodního kreditu té, či oné země.

Vraťme se však k počátkům církve. Sociální ethos lásky a služby bližním došel už v mladé církvi okamžitého naplnění - stal se dokonce jejím průvodním znakem - a okamžitě také začal působit misijně (Sk 2, 44-47). Církev ve svých počátcích cítila, že tento sociální ethos nesmí ztratit, a tak i když se dostavily první závažné problémy, nereagovala rezignací na službu bližním pod obvyklou záminkou potřeby zachovat kázání čistého slova Božího za každou cenu, ale řešila tyto problémy racionálně delegováním pravomocí v bohoslužbě a diakonii (Sk 6, 1-6).

Co to vlastně diakonie je? A jaké jsou její kořeny v Písmu? Diakonie je slovo pocházející z řeckého DIÁKONEIN, sloužit. J.B.Souček ve svém řecko - českém slovníku k Novému zákonu překládá: DIÁKONEIN = posluhovati, zejména při stolu, ale také obecně: sloužiti, starati se o někoho, pomáhati, později v křesťanském užití: býti diákonem (36x v NZ). Odtud DIÁKONIA - služba ve smyslu povšechného sloužení, také zvláště o službě prorocké, apoštolské "úřad" a potom zejména o pomocné službě potřebným v křesťanském sboru ("diakonie", v NZ 33x).

Biblický slovník Adolfa Novotného pod heslem: Sloužiti, služebník uvádí: ... význam toho, co znamená ve skutečnosti sloužit (DOULEUEIN) je patrný zvláště ve výroku Pavlově ve F 2,7: (Ježíš Kristus) "sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka...". Toto naprosté služebnictví Ježíše Krista stojí v pozadí i slabších řeckých výrazů pro službu: DIÁKONEIN a DIÁKONOS. Mezi všemi Ježíšovými učedníky má dojít k převratnému přehodnocení pravé velikosti: veliký je pouze ten, kdo jiným slouží (Mt 20, 26-28, Mk 9,35): "Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech". Ježíš byl mezi učedníky "jako ten, který slouží", ačkoli je Pánem Božího království. I jeho učedníci si mají navzájem sloužit.

Co vše myslel Ježíš, když mluvil o službě, je vyjádřeno nejobšírněji u Mt 25,42-44: "Hladověl jsem a nedali jste mi jíst, žíznil jsem a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách a neujali jste se mě, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení a nenavštívili jste mě. Tehdy odpovědí: Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení a neposloužili jsme ti ?" Je to uplatnění lásky a současně výraz pravého učednictví. Každou službu bližnímu přijímá Kristus jako službu sobě. V pozadí všech výroků o službě stojí nejvyšší služba, kterou prokázal Ježíš svou smrtí (Mt 20, 28, Mk10,45).

Právě tato služba nejvyšší je pohnutkou služby učedníků (J 12,25n). V Ježíšově pojetí služba Bohu i člověku tvoří nejen nedílný celek, ale de facto splývají: služba bližnímu je službou Bohu a služba Bohu se realizuje ve službě bližním.

Podle Kittelova slovníku k NZ je DIÁKONIA:

  1. obsluhování při stole, anebo v rozšířeném smyslu starost o živobytí (Lk 10, 40, Sk 6, 1),
  2. každá služba, která je z pravého smýšlení lásky (1K 16, 15, Zj 2,19). Mladé křesťanství chápe a označuje každou činnost důležitou pro budování církve jako DIÁKONIA (F 4, 11n), která se potom rozlišovala podle jednotlivých způsobů práce (1.k 12, 4n). Rozličné služby mají týž podnět i cíl. Každá služba je současně službou Pánu i bližnímu. Každý je zodpovědný za službu, která mu byla přidělena jako dar milosti a i zvěstování je službou (Ř 12, 7, Sk 6, 4).
  3. označuje vykonávání určitých povinností ve sboru (Ř 11, 13, 2k 4, 1, 6, 3n.....).

Zmínili jsme již, jak v ranné církvi byl velmi záhy ustaven úřad diákonů, jakkoli text a zejména další církevní praxe přesně nevymezuje jejich úkoly ani pravomoci a my se dnes můžeme o nich jen dohadovat. Víme pouze, že v následujících staletích byly diákonům přidělovány funkce sociální, liturgické, sekretářské i správní. Diákon patřil v chápání církve mezi klérus. Diákonů bylo v jednotlivých sborech (církvích) sedm podle Sk. ap. Tam, kde jejich počet nestačil, ustanovovali se hypodiákonoi, podjáhnové (Poprvé pravděpodobně v Římě za biskupa Fabiána v letech 236 - 250).

Jimi se začínala řada nižších stupňů kněžských, tzv. ordines minores. (Ordines maiores byli biskup, kněží, diákoni).

Časem byli podjáhnové přeřazeni ke stupňům vyšším a mezi nižšími zůstali akoluti (průvodci - pomocníci biskupů či diákonů) a další funkce (exorcisté, lektoři a vrátní). Nižší klérus si na živobytí vydělával sám, vyšší měl být živen církví. Diákoni byli spolupracovníky přímo biskupů, nikoli jednotlivých kněží. Dnes je v řadě církví diakonát posledním předstupněm ke kněžství - vlastně i v Českobratrské církvi evangelické je jáhen předstupněm k faráři. Snad se v ČCE časem ujme v nové terminologii rozlišení téhož slova v různých podobách: jáhen - diákon s tím, že diákon zůstane vymezen pro pověřené pracovníky církevní služby (jakkoli problematická se mi jeví jakákoliv ordinace diákonů), zatímco jáhen zůstane vymezen pro kazatele bez vysoké odborné přípravy.

V Ř 16, 1n se zmiňuje poprvé žena - diákon. Je to Foibé, diákonka církve v Kenchrejích, které se dostalo od Pavla zvlášť příznivého doporučení.

V 1Tim 3, 11 už církev má zkušenost s tím, že diákonky vedle specifických obdarování vedle svých mužských protějšků mají i svá specifická pokušení. Jisté však je, že se v církvi dost brzo vytvořil stav ženských služebnic, ženská diakonie , která měla své specifické postavení v církvi.

Mezi diákonky měly být zařazovány i vdovy, pro které ochota sloužit byla jednou z podmínek pro zařazení do jakéhosi úředního seznamu "církevních vdov" (1 Tim 5, 3n). K etablování diákonek v církvi přispělo jistě i to, že určité služby mohly v patriarchální společnosti vykonávat jen ženy a rovněž i to, že některé služby, zejména zdravotní a jinak tělesně intimní poskytované ženám mohly v tehdejším světě vykonávat opět jen ženy - zprvu vdovy, záhy však i mladé dívky. Spoluúčinkovaly ovšem i při bohoslužbách, a měly řadu dalších úkolů: vyučovaly ostatní ženy, vychovávaly sirotky. Zprávy o organizované ženské diakonii mizí v osmém století.

2. STRUČNÁ HISTORIE

Je velmi obtížné shromažďovat materiál k vypsání dějin sociální, diakonické práce církve. Historie obecně zaznamenává spíše činy hrdlořezů než činy obvazovačů podřezaných hrdel. Církevní historie kupodivu nečiní příliš výjimek. Následující řádky jsou také i proto pouhým nástinem postižitelnosti oné zlaté nitě lásky k bližnímu v církevních dějinách.

Eschatologický radikalismus apoštolské církve v pozdějších desetiletích ustupuje a s ním mimo jiné i radikalismus sociální - náběhy k spotřebnímu komunismu ve společném užívání výtěžků z individuální práce jednotlivých členů sborů anebo z prodeje jejich majetku. Čím více polevovala naděje v blízkost druhého příchodu Páně, ztrácel tím více i tento sociální radikalismus na údernosti, ač spisy apoštolských otců ukazují, že v této době byl ještě v živé paměti.

Radikalismus ustoupil, sociální cítění však se již natrvalo zabydlelo v církvi, i když, jak pověděno, často víc v jejích údech než v hlavách a intenzita jeho realizace se v průběhů věků měnila.

Na příklad Hermův kritický pohled na boháče vyrůstá z tohoto sociálního cítění a pramení konkrétně jednak z neutěšeného sociálního postavení křesťanské chudiny a křesťanských otroků ve službách pohanských pánů, jednak z obavy před narůstajícím počtem přístupů do církve z třídy majetných občanů.

Zmínky o pohostinnosti v Didaché ukazují k tomu, že hmotná sdílnost křesťanů pozbývala někdejší samozřejmosti, ale patřila stále k "dobrému tónu" křesťanů.

Skutky nezištné sociální pomoci jsou silně vyzdvihovány v listu Klementa Římského, byť převážně jako vzpomínka: "Mnozí mezi námi sebe vydali do žaláře, aby jiné vykoupili. Mnozí sami sebe prodali do otroctví a penězi, které za to utržili, jiné nasytili"(55,2).

Naproti tomu Didaché vnáší do víry záslužnictví a dělá už z pouhé almužny nástroj, jímž si člověk může vykoupit vlastní hříchy (4,6).

Toto záslužnictví a zesobečtění samotného projevu lásky je nadále žel domovem v mravním povědomí většiny církevních otců a církevní historie obecně.

Jde o obecné pokušení - v sociální sféře často v církvi i v současném sekularizovaném prostředí pracuje řada osob, které si pomocí druhým léčí svou vlastní desintegritu, hledají v sociální práci náhradní smysl života. Do dnešních časů také trvá s tímto související stálé pokušení konat pomoc bližnímu (jakkoli pomoc má vždy samozřejmě i misijní, ke Kristu ukazující, jakýsi "druhoplánový" rozměr) pouze za účelem misie, s poněkud nečistým a nefér požadavkem, že za svou pomoc chce církev "duši".

V prvních stoletích církve - až do Ediktu milánského - se neobjevila zatím vůbec myšlenka na změnu sociálních pořádků světa, která by měla z evangelia logicky vyrůstat. Ani se objevit do té doby nemohla (myšlenka na změnu pořádků společenských, kterou požadovali od mladého křesťanství marxističtí historikové, už vůbec ne).

Diakonie se v této době realizuje v podstatě almužnou v širokém slova smyslu, to jest pasivní pomocí obětem všeho možného postižení: společenského, sociálního, zdravotního atd.

Vytváření aktivní, preventivní diakonie handicapovaným bližním a vytváření aktivních konceptů na změnu jejich postavení v náznacích počíná s přebíráním odpovědnosti za svět církví teprve pokonstantinskou.

V pravém slova smyslu je ovšem tato preventivní a koncepční diakonie plodem až druhé poloviny našeho století. To ale, že církev si vždycky uchovala - alespoň v teorii - ethos duchovní svobody a rovnosti všech lidí před Bohem, to už navždy pozitivně ovlivnilo chápání sociální otázky v křesťanském světě.

Ještě ve 3. století jsou doklady, že otrok mohl být knězem, nebo diákonem. Římský biskup Kallistos (kolem r.215) byl propuštěnec. A povědomí diakonie , služby handicapovaným bližním, již nevymizel z církve nikdy. Kláštery a jejich nadace, nemocnice, sirotčince, leprosaria, útulky pro pocestné atd. tvoří již natrvalo součást života církve. Křesťanská služba lásky, prokazovaná především potřebným údům církve, pak ale i navenek, byla tím významnější, čím citelnější byl hospodářský pokles říše. Zejména pak za hranice církve zasahovala diakonie při živelných pohromách, v časech epidemií a pod.

Existuje zajímavá teorie, která privilegované postavení římského biskupa klade mimo jiné do souvislosti i s tím, že v dobách hladu, kdy se hroutil římský systém přidělování obilí římskému lidu, byl biskup jediný, kdo skrze svou diakonii měl k podobnému úkolu dost sil a prostředků. V pohnutých dobách rozpadající se římské říše v třetím až pátém století biskupové vůbec bývali jedinými fungujícími autoritami.

V církvi se už napořád do sborových pokladen shromažďovaly dobrovolné měsíční příspěvky pro diakonii, byly oběti při Večeři Páně, často byly dávány značné dary při vstupu do církve. Pravidelně se ze sbírek vydržovali chudí, vdovy, sirotci, nemocní, ale i klerikové a sborové vdovy. Od čtvrtého století se s rostoucí mocí a zvyšujícími se hmotnými možnostmi církve rozrůstala odpovídajícím způsobem i práce diakonie.

Diakonie se také již nemusela nutně realizovat v jednotlivých charitativních projektech, v almužnických akcích, ale mohla začít pracovat na počátcích preventivní péče, na počátcích toho, co představuje dnešní komplexní koordinovanou péči o handicapované bližní a čemu se říká sociální síť.

Církev svou rostoucí mocí získala možnost ovlivňovat významnějším způsobem legislativu zemí, v nichž pracovala, od konce čtvrtého století např. bývalo přiznáváno právo azylu každému chrámu pro lidi stíhané zákonem, pro otroky a dlužníky, později bylo toto právo uzákoněno (r.431).

Od počátku 5.století ukládaly také císařské zákony soudcům, aby každou neděli spolu s biskupy kontrolovali, zda se slušně zachází s vězni. Biskupové směli vězně kdykoliv navštěvovat a ujímat se křivě obviněných.

I jinak se církev zastávala postižených vůči přílišnému tlaku státní moci a zmírňovala její nemilosrdné uplatňování. Církev počala ve velkém organizovat skrze diakonii vykupování zajatců, otroků, podporovali se organisovaně chudí, nemocní, vdovy, byla věnována péče nalezeným dětem.

Rostly dobročinné ústavy, zvláště útulky pro bezdomovce a špitály, jakési předobrazy dnešních nemocnic, většinou u sídel biskupů. Začínají vznikat společenství, jejichž program, řád, se orientoval na diakonii. Zvláště proslula skupina dobročinných ústavů zřízená Basiliem Velikým (329-376), zvaná Basilias. Basilios po studiích v Athénách (spolu s Juliánem Apostatou a Řehořem z Nazianzu) a po poustevnickém putování v Egyptě a Sýrii se vrátil domů do Kaisareje v Kappadokii a sdružil okolo sebe mnišské společenství se sociálním zaměřením.

Roku 370 se stal biskupem kaisarejským. Basilios je pozoruhodný i tím, že vypracoval dobře promyšlené klášterní řády, v kterých propagoval umírněnou askesi a vůbec ve své theologii uvědoměle kladl život v klášteře s dobrým řádem nad poustevnictví, protože v klášteře podle něho lze osvědčit nejen lásku k Bohu, ale i k bližnímu. Diakonie se z jeho klášterů šířila do širokého okolí. Basilios je významný pro další vývoj křesťanského světa také tím, že na rozdíl od dobové asketické nechuti léčit tělo člověka, neboť to údajně byla činnost odporující víře v Boha a vzpírající se jeho vůli žehnat člověku či ho trestat postižením, léčebnou praxi doporučoval a theologicky zdůvodňoval.

Zde učiňme malý exkurs medicínský, neboť zdravotnictví je jednou z hlavních větví diakonie:

V Izraeli se pohlíželo na nemoc jako na trest Boží, v antice byl nemocný pokládán za méněcenného příslušníka obce. Slabé a handicapované děti byly usmrcovány. Poskytnutí účinné pomoci beznadějně nemocnému bylo pokládáno za eticky scestné. Na lékařskou pomoc měli v určitých případech právo jen příslušníci privilegovaných vrstev. Křesťanství změnilo od základu postavení nemocného. Péče o nemocné byla od počátku jedním ze znaků diakonie. Všichni nemocní bez rozdílu majetku a stavu měli nárok na stejnou péči, jakou tehdejší lékařská věda byla schopna vůbec poskytnout. Ve špitále byli všichni pacienti pány: "et ibi quasi Dominus". Práce zdravotnická byla chápána jako diakonie, skutečně služba, nikoli jako výdělečná činnost. Nemocnice bývaly zvány Svatým domem nemocných - Sacra Infirmeria. I takové zdánlivě samozřejmé věci, jako je přenášení nemocných na nosítkách, roznášení jídel k lůžku, stlaní postelí atd. vůbec nejsou věci samozřejmé, ale jsou vynálezem křesťanů. Vztah mezi pacientem - pánem a služebníkem - diákonem odpovídal i v názvosloví feudálním vztahům. Rozdíl mezi sociální péčí a zdravotní nebyl z počátku tak výrazný, jako to chápeme dnes.

Špitály bývaly prostě sociální zařízení: od porodnice přes nalezinec, chudobinec, starobinec až po špitál v dnešním slova smyslu. Je to mimochodem blíž k dnes nejmodernějšímu poznatku o potřebnosti celostní, psychosomatické péče, než dodnes stále přetrvávající chápání péče o nemocné u většiny našich zdravotníků, dívajících se na lidský organismus jako na "stroj bez duše".

Basiliův řád se udržuje v pravoslavné církvi dodnes, na západě se stal mnohem známější řád benediktinů (Benedikt z Nursie kol. r.480), kteří krom jiných oblastí činnosti dbali také o diakonii. Známé jsou také tzv. špitálnické řády, např. Johanité, jejichž středisko v Jeruzalémě je považováno za prototyp křesťanského diakonického špitálu vůbec (ve dvanáctém století měl kapacitu 900 lůžek!).

S rostoucí mocí církve rostla však i porušenost církve, která se stávala čím dál více ochránkyní stávajících pořádků, rostla její závislost na světských mocenských strukturách, dávno už neplatilo Pavlovo "nolite conformari", nebuďte konformní, nepřizpůsobujte se věku tomuto. Církev přestávala mít možnost i chuť vnášet do světa obraz Kristův. Naplňovalo se víc a víc povědění Augustinovo: "Imaginem in nobis Dei deformare potuimus, reformare non possumus".

Gregoriánská reforma vymanila sice církev z područí světské moci, okázale vítězná reforma však naprosto zklamala v reformaci církve k obrazu Krista ukřižovaného.

Reakcí na tuto polovičatou reformu jsou mnohá lidová kacířská hnutí, toužící po ne-mocenské církvi, i různá duchovní hnutí a řády, na př. Dominikův řád, který se však stal nakonec přes své porozumění pro chudobu spíše řádem inkvizičním.

Dále je to řád Františka z Assisi, pro nás zajímavý zejména tím, že roku 1234 zřizuje v Praze Přemyslovna Anežka prvý ženský františkánský řád s rozvinutou diakonií. Zejména však jsou důležití Valdenští, jejichž myšlenky (spolu s myšlenkami cisterciáka Jáchyma z Fiore a Jana Viklefa) ovlivnily reformní hnutí v Čechách.

Připomeňme na tomto místě zejména Milíče z Kroměříže a jeho Nový Jeruzalém, školu kazatelů a současně nápravný ústav kajících žen.

Česká reformace i reformace světová měla obrovský dopad na sociální cítění evropské společnosti a postavila základy pro diakonickou práci církve ne už pouze almužnickou, ale koncepční, vytvořila základ pro vývoj v Evropě směrem k onomu stavu, kterému jsme dnes zvyklí říkat sociálně demokratická tržní společnost, se vší její chvályhodnou sociální starostlivostí (při vědomí všech jejích současných záporů).

Reformace prohloubila diakonickou myšlenku a očistila ji od záslužnictví. Philipp Melanchton v této souvislosti říká, že láska je ovocem víry. Luther zdůrazňoval dvojpólovost lidského života: člověk žije skrze víru v Boha a lásku k bližním. Luther chápal sbor jako dílnu diákonické výchovy podle apoštolského vzoru a vybízí stavy, aby konaly účinnou charitativní práci. Podle Calvina patří diakonie stejně k víře jako bohoslužba. Pietismus začíná zakládat diakonické ústavy (August Herman Francke), pozoruhodná byla práce obnovené Jednoty bratrské v Ochranově.

Na konec tohoto výčtu diakonických aktivit v historii církve sluší ještě zmínit, že stará Jednota bratrská měla v každém sboru sborové sestry, které se zřejmě nejvíce blížily starokřesťanskému pojetí diákonky, a při větších sborech pořizovala své špitály pro staré a nemocné.

3. MODERNÍ DIAKONIE V ČECHÁCH

Prvopočátky novodobé české Diakonie lze klást až do druhé půle 19. století. Protestantské církve u nás po tolerančním patentu byly napořád natolik zaneprázdněné starostí o vlastní přežití, že nebyla možnost obrátit se navenek církve se službou. Při sborech byla vždy pečlivá křesťanská služba lásky údům těchto sborů, navenek se však sbory neobracely. Bránilo tomu i celkové společenské klima celého Rakouska - Uherska i - a to zejména - většinová theologie protestantská v našich krajích. Poučná pro ducha doby jsou např. kázání i takového církevního velikána jako byl Ferdinand Císař z jeho Postilly vydané v Čáslavi 1892, kterážto kázání jsou poněkud příšernou ukázkou církevnického konzervatizmu, politického patolízalství a sociální ignorance, té církevní ignorance, která spoluzavinila v Evropě zrod marxismu, této křesťanské herese moderní doby. Zejména stojí za to přečíst si kázání na str. 625 s názvem Socialismus, kde vítá zrod dělnického "1.Máje" výrazy jako: "slyšmež děsný z přítomnosti řev", či: "anarchism chce míti hovad ráj" či: "ďábel... ne opravit chce, ale zničit panující nyní společenský pořádek" atd.

Stojí za to srovnat toto kázání se známým fejetonem Jana Nerudy o tomtéž prvním máji, ve kterém Neruda charakterizuje 1. květen l890 jako nejpamátnější první květen lidských dějin. "Klidným, železným krokem přirazily 1.května l890 bataillony dělnické, přečetné, nepřehledné, a vřadily se do lidského šiku, aby již provždy stejným postupem šly s námi ostatními za vznešenými lidskými cíly, stejně oprávnění, stejně obtížení, stejně blažení .... pojednou vidíš, že veškerá posavadní situace společenská i politická jediným trhnutím se dnes pozměnila, ale nejen už pro dnes!"

První vlaštovkou v novodobé diakonické práci, která chce sloužit z víry nejen pro domo sua byla v Čechách sestra Jana Karafiáta, spisovatele Broučků, Marie Karafiátová z Jimramova. Ta odešla na zkušenou do Kaiserswerthu nedaleko Düsseldorfu do známého diakonického střediska Theodora Fliednera, faráře a.v., s výslovným úmyslem přenést kaiserswerthskou zkušenost diakonické práce do Čech. Theodor Fliedner založil 30.5.1836 Rýnsko - Vestfálský spolek pro Diakonii, jehož kaiserswerthská nemocnice se stala vzorovým střediskem Diakonie moderní doby.

Marie Karafiátová byla v Německu vysvěcena na diákonku 11.9.1865 a stala se tak vůbec první českou diákonkou moderní doby. Záhy však, 3.2.1868, ještě v Německu, Marie Karafiátová umírá. Snaha o vybudování české Diakonie ale už neusnula. Do Kaiserswerthu počala jezdit i další česká děvčata na vychování, některá tam zůstávala a pracovala tam. Jan Karafiát ve svých vzpomínkách píše, jak r.1906 navštívil v Kaiserswerthu dvě staré české diákonky na odpočinku.

Tímto ústavem byla také vychována dcera ledčického faráře Kašpara Eleonora, která po svém návratu do Ledčic tam roku 1869 na faře zřídila opatrovnu pro tří až šestileté děti, a za rok na to pro ně zřídila jakési jesle v samostatném domku, který k tomuto účelu koupila. Jesle navštěvovalo asi třicet dětí. Inspirací jí byl vedle německé zkušenosti i sirotčinec, který v nedalekých Krabčicích vybudoval farář Václav Šubert r.1865.

Ten se roku 1874 stal spoluzakladatelem "Evanjelické společnosti pro dobročinnost křesťanskou ku pěstování křesťanské lásky a dobročinnosti na základě Slova Božího v národu českoslovanském". Tato společnost později vydržovala sirotčince v Krabčicích a v Telecím, kde byl založen sirotčinec r.1880 teleckým farářem Josefem Martínkem.

České evangelické dívky, které se z Kaiserswerthu vracely do Čech, naplňovaly český protestantismus duchem účinné lásky. Zvláště vynikala Zdenka Císařová. Poté, co se provdala za faráře Kozáka, založila r.1889 se svým manželem v Čáslavi dobročinný spolek paní a dívek "Marta", který se staral o chudé a potřebné nejdříve v okruhu farnosti a potom i navenek, pořádajíc pro ně každoročně dobročinný bazar. Také Adolf Novotný, posléze předseda České diakonie, měl za ženu bývalou chovanku kaiserswerthského ústavu.

Doposud se jednalo o aktivity jednotlivců či o omezená sdružení několika služebníků ve sborech. Na začátku našeho století však konečně došla konkrétnějšího naplnění stará touha zapojit do sociálního cítění celou církev a pro diakonickou práci zaujmout všechny údy církve. Koncem století přeci jen obranářský konzervatizmus církve (demonstrovaný výše kázáním Císařovým) ustupuje.

Navíc doba byla nakloněna nové myšlence - spolkařství. Zakládá se Evangelická matice (1892), Družstvo českobratrské ku vzdělávání českého evangelictva a pěstování národních českobratrských tradic (1887), volá se po zřízení české bohoslovecké fakulty, po spojení církví a.v. a h.v. v jednu církev, vydávají se nové časopisy, spolek Comenium vzniká (1881), objevuje se myšlenka zřídit církevní ústředí v Husově domě (spolek Husův dům byl založen 1892). To vše svědčí o živějším zájmu o proniknutí církve z gheta "kázání čistého slova Božího", abych parafrázoval podobné klišé obranářského konzervatizmu let sedmdesátých a osmdesátých dvacátého století.

K založení Diakonie dále vedl kromě skutečné potřeby sociální i zahanbující příklad katolických charitativních zařízení i příklad evangelické církve německé, která v té době měla Diakonii i v Čechách na takové úrovni, že si pořídila pro svou práci např. renomované sanatorium v Praze.

Co však k diakonické práci v této době chybělo nejvíce, to byli - jako tomu vždy bylo, jest a bude - ochotní pracovníci, konkrétně v tomto případě dostatek diákonek. Zásadní průlom se podařil 26. října r.1903. Tehdy se sešel mezidenominační přípravný výbor pro ustanovení české diakonie, v kterém byli Václav Betka, kazatel Církve bratrské (dnes Jednota bratrská), Ferdinand Hrejsa, farář církve a.v., František Kalda, farář církve h.v., Ludvík Bohumil Marek, farář církve h.v. a zástupce svobodné církve reformované (dnes Církev bratrská). Tento výbor přijal 1.11.1903 jako první diákonku Annu Kučerovou, industriální učitelku, která se na vlastní náklady byla vzdělat v Německu v diakonické práci a v září 1903 přijela zpět do vlasti. Anna Kučerová, ač byla zatím sama, začala hned pracovat. Vyhledávala nemocné, chudé a zanedbané příslušníky evangelických sborů a sloužila jim, jak jen to bylo možné.

Zatím byla na poradách o organizaci Diakonie přijata zásada, že Diakonie nemá být podnik výdělečný, ale že to má být nezištná služba křesťanské lásky všem trpícím - chudým i bohatým - a touto cestou má být Diakonie spolupracovnicí na šíření Království božího v Čechách. Přirozeně se počítalo s hmotnými příspěvky všech lidí dobré vůle. Ducha připravované diakonie měl udávat Duch Kristův a zásady Bible.

Čeští evangelíci, kteří tvořili jen část mnohonárodnostní evangelické církve rakouské těžko mohli vytvořit samostatnou církevně - diakonickou jednotku a samostatné podniky. To byl také důvod, proč se diakonie ustavila jako spolek - vedle již zmíněné spolkové dobové nálady na jedné straně a mnohého církevního konzervatizmu sociálního na straně druhé, rovněž již zmíněného.

Ještě roku 1903 byly vypracovány zásady podle spolkového zákona, na ustavující schůzi 14.12. byly schváleny a zakrátko úředně potvrzeny. Podle stanov bylo celé jméno spolku: "Česká Diakonie, spolek evanjelický pro ošetřování nemocných a chudých". Sídlo bylo v Praze, účelem bylo sloužit nemocným a chudým jednak pomocí diákonek, jednak pomocí plánovaného "mateřského domu", zřízen byl útulek a nemocnice. Členové se dělili na zakládající s příspěvkem 100 K jednou provždy, dále členy s ročním příspěvkem 3 K a přispívající s ročním příspěvkem 1 K.

První valná hromada české Diakonie (dále jen ČD) se konala 29.2.1904 v modlitebně reformovaného sboru na Vinohradech. Schůzi zahájil pobožností farář F.Hrejsa, zahajovat valné hromady bohoslužbami - konaly se jednou ročně - se stalo zvykem i nadále.

Do prvního výboru ČD byli zvoleni: předseda f.F.Kalda, jednatel f. F.Hrejsa, zapisovatel kazatel A.Bílý a členové: MUDr.A.Lukl a Ing.C.Ursíny. Zároveň bylo zjištěno, že veškeré jmění spolku zatím obnáší 624 korun 88 haléřů.

Z tohoto obnosu, který pocházel většinou z příspěvků zakládajících členů mělo být hrazeno nájemné za byt pro sestru diákonku a její kapesné. Naštěstí ubytování bylo poskytnuto zdarma místopředsedou f. Betkou ve sborovém domě Církve bratrské v Hálkově ulici a kapesné bylo stanoveno 60 K. měsíčně. Pro první počátek tedy bylo možno vyjít.

V roce 1904 se Diakonii přihlásily další dvě sestry, Barbora Heltová a Anna Vávrová. Výbor ČD vyjednal ve spolupráci s Gustav - Adolfským spolkem, který se ujal úhrady, osmiměsíční vyučení obou diákonek v Lipsku a Halle v tamních diakonských domech. Výbor také jednal s kaiseswerthskou Diakonií o propůjčení české diákonky Emilie Cejpové, ale jednání bylo neúspěšné. Když se vrátily zmíněné dvě diákonky z Německa, byl pro ně pronajat ještě jeden pokoj v Hálkově ulici za roční nájem 220 K. Další rok přibyla další diákonka a tak již bylo nutno pro všechny - nyní již čtyři - diákonky pronajmout celý byt s příslušenstvím v Táborské ulici č.20 za roční nájemné 792 K ročně.

V té době prodělávala ČD mnohé dětské nemoci, které často hrozily celou práci zhatit. Jednak se na tom podílela nemoc hlavní diákonky, osobní obtíže ve výboru, finanční neblahý stav (třetí valná hromada (26.2.1906) zjistila deficit 1 075 K), diákonka Heltová se provdala a vystoupila z ČD, atd.

Předsedou výboru byl na této třetí valné hromadě zvolen Ing. Adolf Novotný, který potom ČD řídil dalších 23 let. Ten začal dbát na propagaci a zviditelnění ČD a konal v Praze i na venku agitační schůze, počal vydávat "Zprávy České Diakonie ", jakýsi zprvu občasník, který měl v r.1910 náklad 3 000 výtisků, v r.1912 už 5 000 výtisků, které byly rozesílány do evangelických sborů a na adresy dárců.

Občas se podařilo něco o ČD propašovat i do konzervativního církevního tisku s výzvami k podpoře Diakonie. Přesto však finanční problémy se už nadále staly trvalým průvodcem ČD - ostatně po dnešní dny. ČD si jen pomalu nacházela uplatnění, diákonka Anna Kučerová ještě v roce 1912 píše ve Zprávách ČD XIII: "Mnozí nevědí, kolik nás je, ... někteří žasnou, že naše práce trvá již devátý rok ... z toho je viděti, že toho hluku do světa moc nenaděláme".

Není od věci připomenout si tyto skrovňoučké počátky České diakonie pro porovnání s prací Diakonie současné, na jejíž škobrtavé současné kroky žehráme dnes. V Diakonii také už od jejího počátku nacházíme vedle permanentních finančních problémů rovněž dodnes latentní jev, zdánlivě prvnímu protichůdný: vždy se mezi zanícenci diakonické práce uvažovalo o budoucí činnosti tak říkajíc s velkýma očima, to jest, koncepce, ideály a plány daleko předbíhaly reálný stav a možnosti.

Už v roce 1907 usiluje výbor ČD zakoupit pro mateřský dům ČD bývalou modlitebnu Reformované církve na Vinohradech v Koperníkově ulici i s velkou zahradou, na které by bylo možno stávající budovu rozšiřovat. V listopadu téhož roku se tam ČD nastěhovala v naději, že se najde několik sponzorů, kteří budovu zakoupí. Mecenáši však v poslední chvíli ucouvli a veřejná sbírka byla tak nepatrná, že bylo nutno opět se stěhovat, v únoru 1908, tentokrát do Slezské ulice č.70.

V této době (1906) spolek ČD měl 30 zakládajících členů,161 členů činných a 132 přispívajících. Ve stanovách byla upravena otázka poměrného zastoupení jednotlivých denominací ve výboru: počet zástupců ve výboru se měl řídit počtem spolkových členů z té či oné denominace.

Práce ČD přes všechnu umenšenost začíná pronikat i na venkov - 1908 dvě diákonky pracovaly v nemocnici v Opočně a jedna v nemocnici v Jaroměři. Měly velmi pozitivní reference. S nemocnicí v Jaroměři navázala ČD pravidelnou spolupráci a nadále v ní byly diákonky vychovávány v ošetřovatelské práci. Roku 1909 najala ČD byt o čtyřech pokojích s nájemným 1 200 K ročně jako útulek pro dívky, které přicházely do Prahy za službou či prací a "ocitaly se při tom v nesnázích pro nedostatek vhodného bydlení, ba, propadaly při tom mravní zkáze".

Množily se žádosti o pečovatelskou službu - přes poněkud pesimistické vidění Anny Kučerové. Pečovalo se zejména o evangelíky, také ale i navenek církve. Práce ČD se stávala čím dál známější. Vznikla potřeba dát její práci i navenek vlastní ráz. Začala diskuse okolo stejnokrojů, od mnohých vnímaná nelibě pro jejich nepraktičnost a připomínku katolických řádových hábitů. Přesto byly roku 1910 stejnokroje zavedeny.

Na počátku r.1912 se ČD konečně dočkala svého tak touženého mateřského domu. Spolek Komenského, který již od r.1868 pomáhal šířit českou evangelickou literaturu, nabídl ČD ke koupi dům na Královských Vinohradech v Komenského ulici 21 (dnes Belgická 22) za velmi výhodných podmínek.

Dům měl tři patra a zahradu s malým domkem. Spolek Komenského za dům chtěl 78 000 K a nijak nespěchal se splátkami - první byla 15 000 K a zbytek měl být splacen do tří let. Adaptace domu pro potřeby ČD byla odhadnuta na 8 000 K, odhad nákladů na zřízení vytouženého sanatoria o 20 - 30 lůžkách však byl 100 000 K. To bylo hodně peněz a zůstalo zatím jen u úmyslu.

V listopadu se tedy mohla ČD nastěhovat do "svého". Její práce už byla dostatečně známa, diákonky byly populární, a jako ošetřovatelky velice ceněné. Výbor si tedy nepřipouštěl příliš starostí.

Roku 1913 získala ČD ze závěti zámožné salvátorské členky sboru M. Zdeborské - Wunschové dvoupatrový dům na Malé Straně v Lužické ulici 105 v odhadní ceně 56 000.- K. To se jevilo být velikou pomocí. V témž roce zakoupili sourozenci Nikodýmovi vilu s velkou zahradou v Kostelci nad Černými lesy za 35 000 K a darovali ji ČD jako útulek pro zestárlé sestry. Znamenalo to hodně pro sociální jistotu diákonek do budoucnosti.

Obě posledně zmíněné události měly ale i stinnou stránku. Objevil se nový fenomén, známý i dnes. Mezi evangelickou veřejností vznikla domněnka, že ČD je movitý podnik a tak se jí již nemusí až tak moc přispívat. Příliv drobných darů se prudce ztenčil a nastaly finanční problémy. Domy nutně potřebovaly investice, nedaly se prodat - to bylo výslovně v darovacích listinách ustanoveno. Ani mateřský dům stále ještě nebyl zaplacen. A tak přes tyto velkorysé nemovité dary finanční nouze Diakonie neustávala. Po haléřích - doslova - se sbíralo do hliněných pokladniček po sborech i domácnostech. Diakonie zápasila s financemi i po celou dobu první světové války, veliké plány na sanatorium, mateřský dům na Malé Straně a na úpravu kostelecké vily byly válkou odsunuty. V této době se promýšlela i otázka ordinace sester diákonek. Roku l916 (24.4.1916) ordinoval farář L.B.Marek jako správce Diakonie čtyři sestry - pro mnohé theologické otázky s tím spojené (ekumenicita Diakonie, odpor ke katolizující tendenci - tak byla ordinace vnímána, nevyjasněnost důsledků takové ordinace v pojetí církve) však od dalšího ordinování diákonek bylo upuštěno.

Přišel konec války. Do nového státu přicházela Diakonie s osmnácti sestrami a s velmi dobrou pověstí. Vytvořením ČCE ztratila Diakonie mezidenominační ráz. Diakonie změnila svůj podtitul na "Evanjelický spolek pro ošetřování nemocných a sociální péči".

V roce 1920 se výbor začal zaobírat změnou stanov. Nejdůležitější změnou bylo, že sestry přestaly být zaměstnankyněmi spolku a staly se jeho řádnými členkami a získaly zastoupení ve výboru dvěma sestrami.

V roce 1928 byla provedena nástavba mateřského domu v Belgické ulici. Práce v něm se mohla rozrůstat, i když v něm stále ještě bydlilo několik nájemníků, které nebylo možno vystěhovat podle zákona na ochranu nájemníků. Jeden z hlavních stálých snů Diakonie - vlastní nemocnice - se však odsouval do nedohledna, zejména nastupující hospodářskou krizí.

Roku 1939 se ČD musela včlenit do nově organisovaného Ústředí sociální a zdravotní péče, které zastupovalo církev v Národním souručenství, což byla sběrná instituce pro všechny sociální organizace. Diakonie tím také navázala spolupráci s českobratrskými evangelickými sociálními ústavy v Myslibořicích. Během druhé světové války konala Diakonie v mezích válečných možností pravidelně svou práci. Mateřský dům dostal za náletu menší zásah, nikdo však nebyl zraněn. Poválečné období začínalo pro ČD nadějně, i když v květnových dnech revoluce všelijak dramaticky. Byla to doba nových počátků, nadějí a plánů. Již 5.května 1945 vyzvala Česká národní rada výbor Diakonie k převzetí správy německého spolku "Verein Deutsches Krankenhaus". Pod tímto názvem byla spojena čtyři Němci zabraná sanatoria. Budovy Diakonie vybavila s pomocí UNRy potřebnými lůžky a ostatním zařízením. ČD tak dostala svoji nemocnici na Sokolské třídě kterou vedl primář Radechovský, dostala do správy dětskou ozdravovnu, otevřela internát pro dívčí ošetřovatelský dorost, dostala do správy dům německé Diakonie v Doběticích u Ústí nad Labem a počala jej upravovat na dětskou ozdravovnu atd.

V této překotné době došlo i k splnění dávné touhy Diakonie po získání vlastního faráře. Stal se jím bratr Eugen Zelený, který se vrátil z koncentračního tábora v Dachau a ujal se tohoto úkolu. Přišla však padesátá léta a s nimi i dočasný konec práce České diakonie. Život Diakonie byl záměrně státními úřady ochromován, až nakonec na podzim 1952 předává Diakonie svůj majetek Českobratrské církvi evangelické v rámci zrušení všech spolků ve státě vůbec. Církev pak soustředila veškerou sociální a zdravotní práci pod Ústředím soc. péče jejímž vedoucím se stal br. Dr. Eugen Zelený. Sestry diákonky zůstávaly na svých místech v nemocnicích i v Domovech až do svého důchodu, či až do doby, kdy i tyto ústavy převzal stát. Ústředí sociální péče se připojilo ke kanceláři synodní rady.

4. DIAKONIE POSTMODERNÍ

Ještě před "sametovou revolucí" byla znovu založena 1. června 1989 Diakonie statutem schváleným synodní radou Českobratrské církve evangelické ze dne 10.5.89 a upraveným 30.5.90.

Počala se nová kapitola diakonické činnosti v rámci Českobratrské církve evangelické. Statutárním vedoucím tohoto nejprve účelového zařízení církve a později samostatného právního subjektu, který je nedílnou součástí církve, se stal PhDr. Karel Schwarz - současný ředitel diakonie, prvním předsedou kuratoria (dnes představenstva) se stal farář Miroslav Erdinger.

Sídlem ústředí Diakonie se až doposud stal Husův dům v Jungmannově ulici v Praze, v současné době se vedou jednání mezi synodní radou ČCE a představenstvem o bezúplatném předání původního mateřského domu v Belgické ulici opět do vlastnictví Diakonie.

Z počátku bylo hospodaření Diakonie součástí celocírkevního hospodaření, brzy však, vzhledem k objemu financí se hospodaření Diakonie odloučilo. Definitivní model zařazení diakonie do struktur církve je předmětem jednání současného Synodu.

V průběhu dosavadní existence Diakonie ČCE byla postupně započata práce v několika typech zařízení poskytujících sociální, zdravotní a výchovné služby různého druhu. Současná Diakonie usiluje ve všech svých zařízeních o všestrannou péči o člověka, založenou na křesťanské víře a etice.

Již před rokem l989 vznikala myšlenka poskytovat na tomto základě v církvi alespoň poradenské a další sociální služby v nesnadných a krizových situacích života.

První ze středisek křesťanské pomoci - SOS centrum - pracovalo v Praze nejprve v rámci ústředí Diakonie, od 1. 3. 92. získalo právní subjektivitu a od 1. 7. 92 hospodářskou samostatnost. Jeho prvním pracovištěm byl kostel u Salvátora, v současné době Husův dům, jedná se o přesídlení do Belgické ulice. Středisko postupně rozšiřuje spektrum svých služeb a rozšiřuje se oi do dalších pracovišť - sborový dům na Vinohradech, Klamovka.

Také středisko v Ostravě, poskytující obdobné služby, přesídlilo od března 92 z ulice 30. dubna do ulice Žofínské. Postupem doby i toto středisko rozšířilo své služby i na ostatní oblasti sociální práce, zejména v domě "Foibé".

Třetím zařízením tohoto typu je Centrum křesťanské pomoci "AZYL" v Litoměřicích, které má i chráněnou dílnu a poskytuje celou řadu dalších služeb.

Druhým projektem Diakonie ČCE, pocházejícím ještě z doby před jejím vznikem, byla menší střediska komunitního, nebo rodinného typu, pečující o různě zdravotně postižené občany. Mezi nimi byl první "Betlém" v Kloboukách u Brna. Jde o ekumenickou komunitu osmi těžce zdravotně postižených.

Dalším zařízením, pečujícím o těžce postižené, většinou upoutané na lůžko se stará středisko "Betánie" v Náchodě, dalším je středisko ve Dvoře Králové, které si nyní postavilo novou budovu, kde navíc zřídilo dům odpočinku ve stáří.

Třetím záměrem diakonie bylo vybudování středisek pro děti a mládež se zdravotním postižením, zejména mentálním a kombinovaným. Jsou to střediska v Praze 10 - Strašnicích, v Čáslavi, ve Vrchlabí, v Merklíně, v Praze 5 - Stodůlky, Soběslav, Praha 4 - Michle, Písek.

Čtvrtým úkolem Diakonie bylo převzetí bývalých církevních velkých domovů odpočinku ve stáří. Jde o Krabčice, Myslibořice a Sobotín.

Dalším úkolem Diakonie se stala pečovatelská a ošetřovatelská služba umožňující život nemocných a zdravotně postižených osob nadále v jejich domácnostech a rodinách - tuto službu poskytují ve větší či menší míře mnohá již jmenovaná střediska - SKP Praha, Ostrava, Písek, atd.

Krátce po vzniku Diakonie našla v jejích strukturách své místo skupina mladých lidí organizující služby zrakově postiženým.

Celkem je to dnes 27 středisek Diakonie ČCE v různých regionech České republiky, která slouží lidem v nouzi. Ve střediscích Diakonie bylo zaměstnáno v pracovním poměru ke konci roku 1997 na 600 pracovníků, kolem 150 dobrovolníků při práci pomáhalo.

Rozpočet na rok 1997 činil na provoz Diakonie cca 128 000 000 Kč. Z toho státní příspěvek od Ministerstva práce a sociálních věcí činí necelých šedesát milionů, příspěvky obcí a okresů jednotlivým střediskům jsou minimální - kolem patnácti milionů celkem, ostatní prostředky na provoz, včetně prostředků na nutné investice, které jsou značné (nejen u nově vznikajících středisek, ale zejména u značně zchátralých převzatých domovů odpočinku ve stáří), si musí Diakonie zajistit sama ze sponzorských příspěvků, plateb klientů ( vybíraných pouze ve vynímečných případech - v domech odpočinku ve stáří a při pečovatelské službě) a z církevních sbírek.

Tyto údaje ukazují na respektuhodný rozvoj současné Diakonie, zejména srovnáváme-li tyto údaje s údaji z doby budování Diakonie na počátku století. Počet pracovníků i objem prostředků je za šest let práce obdivuhodný.

Tento pozitivní vývoj má však samozřejmě i své stinné stránky. Jednak státní správa si jen neochotně zvyká - zejména v hlavách svých ministerských a okresních úředníků na to, že klientem nestátní charitativní organizace je také její občan a že tudíž by dotace těmto nestátním zařízením včetně Diakonie měly být srovnatelné - v přepočtu na jednoho klienta - s dotacemi subjektům státním. Vztah k sociální péči a objem prostředků, které na tuto péči stát věnuje se samozřejmě v průběhu dvacátého století radikálně změnil a stát na tuto péči vynakládá nesrovnatelně větší část svého rozpočtu, než tomu bylo na začátku století.

Proto také se současné cifry rozpočtu Diakonie na prvý pohled mohou zdát závratné - jsou však opět jen kapičkou, naprosto nedostačující potřebám sociální práce, ostatně v komunistickém režimu žalostně zanedbané. A tak Diakonie opět jako vždy žebrá a doprošuje se a shání mecenáše a lobuje v Parlamentu a pořádá dražby atd.

Navíc veliké procento zaměstnanců Diakonie jsou lidé mimo církev. Jsou to zejména "zdědění" zaměstnanci Domů odpočinku ve stáří, často ale i pro nová střediska se nedaří nalézt pracovníky z řad církve, což pro současnou chvíli přináší mnohé problémy. Oba výše zmíněné problémy (snad nejzávažnější v práci Diakonie) však mají v sobě i prvek pozitivní.

Církev v naší zemi vstoupila právě v práci Diakonie zatím snad nejmasivněji do našeho sekularizovaného, postmoderního světa. Tento vstup nelze ze strany světa obejít, bagatelizovat, "zašuplíkovat" někam mimo relevantní sféry světa.

Sociální práce je fenomén, který i sekularizovaný svět bere smrtelně vážně. A je veliká řada případů ukazujících k tomu, že tento vstup církve do světa skrze Diakonii nikterak neohrožuje církev a nerozmělňuje ji ani její vyznání, ale naopak, v pravém slova smyslu zvěstuje o našem Pánu. Je zvěstí, která oslovuje jak do této chvíle necírkevní zaměstnance, tak případné sponzory či kompetentní činitele, nucené se Diakonií zabývat - o těch, kterým Diakonie mimo hranice církve pomáhá, samozřejmě nemluvě.

Církev všude po světě i v naší zemi hledá způsob, jak zvěstovat aktuálně Evangelium. Je navýsost zřejmé, že Slovo boží se budeme musit učit přinášet světu nejen novými slovy, srozumitelnějšími dnešním lidem a méně spjatými pouze s naší církevní tradicí, ale i skutky, které budou ke Kristu zřetelně ukazovat tak říkajíc "nonverbálně".

Nepochybujme, že Hospodin nám dá novou sílu i moudrost i inteligenci i naději i chuť i všechny ostatní dary k tomu, abychom to dokázali.

Já sám za sebe jsem přesvědčen, že práce Diakonie je vedle své obrovské pomoci trpícím i právě jedním z takových "nonverbálních" pokusů zvěstovat Pána Ježíše Krista tomuto světu. A jsem přesvědčen, že k tomuto zvěstování již nyní - přes všechnu svou člověčinu a porušenost a problémy a já nevím co ještě - dostává Diakonie a skrze ni i celá církev nesmírné množství oněch charismat - jinak by zde již nebyla.

Diakonie potřebuje svoji církev, aby v ní čerpala z pramenů vod živých. Církev však stejně tak potřebuje svou Diakonii, aby byla světu srozumitelnější a - troufám si říci - možná i Pánu Bohu milejší, a to přes všechna trápení, která se svou stále ještě pubertální Diakonií má. Díky Pánu Bohu za tuto hřivnu.

Optimalizováno pro Internet Explorer 4.0 a vyšší, Netscape Navigator 6.0, rozlišení min. 800 x 600, True Color
Autorem těchto stránek je firma Sitha Comp, 2001-2004